Ortodontická léčba u dospělých se v mnohém liší od léčby dětí a dospívajících. Zatímco u mladších pacientů probíhá přestavba kosti rychleji a zuby se posouvají ochotněji, u dospělých je situace složitější. Rozhodující není jen věk sám o sobě, ale především stav periodoncia, hustota kosti a celková biologická odezva organismu. Právě proto se délka léčby u dospělých pohybuje nejčastěji mezi 18 a 30 měsíci, v komplikovanějších případech i déle.

Mezi hlavní faktory patří rozsah výchozí vady a to, zda je nutné zuby extrahovat. Stěsnání, které se u dětí řeší často expandérem, vyžaduje u dospělých jiný přístup, protože patrový šev je už srostlý a nelze ho rozšířit tak snadno. Významnou roli hraje také stav dásní a přítomnost zánětu. Pokud pacient přichází s neléčenou parodontitidou, musí nejprve absolvovat hygienickou fázi a teprve poté se může začít se samotným posunem zubů. Každý týden navíc strávený na hranici mezi hygienou a aktivní léčbou se pak promítá do celkové doby nošení aparátu.

Neméně podstatná je spolupráce pacienta. U fixních aparátů sice nelze zapomenout nasadit rovnátka, ale u snímatelných fází nebo u gumiček platí, že nedodržená doba nošení léčbu protahuje přímo úměrně. Stejně tak záleží na pravidelnosti kontrol – vynechaná návštěva znamená, že se síla neupraví včas a zuby se mohou vracet do původní polohy. Pokud se pacient zajímá o to, jak konkrétně se liší průběh u estetičtějších variant, může si přečíst o tom, jaká je délka léčby keramickými rovnátky, protože keramika má svá specifika jak v estetice, tak v mechanice posunu.

Závěrem lze říci, že žádný univerzální počet měsíců neexistuje. Odhad vždy vychází z individuálního plánu a mění se podle reakce tkání. Přesto platí, že čím lepší je výchozí stav dásní, čím menší je nutnost extrakcí a čím disciplinovanější je pacient, tím kratší léčba bývá. Realistické očekávání a trpělivost jsou u dospělých pacientů stejně důležité jako samotný aparát.